Aneb Jaký život chceme žít?
Zavzpomínejme si na vánoce 2013, jaké byly? Plné krásných zážitků v kruhu nejbližších s tichou vnitřní radostí, že jsme všichni zdrávi, že vše funguje jak má, s vděčností za dary, které dostáváme? S radostnými výhledy do budoucnosti? Nebo smutné, s obavami o zdraví, práci či vztahy v rodině?
V rámci právě proběhlých vánoc jsem si uvědomil reálnou existenci dvou světů.
Jeden představovali otec se synem, kteří nás navštívili – tatínek dlouhodobě nezaměstnaný, syn sice zaměstnaný, ale značně nazlobený na podmínky, ve kterých pracuje. Spojovalo je jediné – nespokojenost se vším, co nezapadalo do jejich stylu vidění světa, avšak bez jakékoli vnější odezvy.
A pak tu byl svět jiný. Krásný svět nových příležitostí, bezvadných přátel, radosti ze života a těšení se na jeho další poznávání – svět naší 24–leté dcery.
Obdobné postoje vidím i u firem a organizací kolem.
Jedni se radují z růstu, prosperity a zlepšující se firemní kultury. Vnímají „plynutí“ života a práce v rozumném rytmu směrem ke šťastné, i když náročné budoucnosti. Druzí pak uštvaní při realizaci nesmyslných nařízení arogantních šéfů či majitelů, kteří bez ohledně trvají na plnění zadaných úkolů. Úkolů, jejichž smysl nikdo zcela nechápe, jen ví, že mu při jejich nesplnění hrozí trest…
Podobné mi to připadá i v našem státě, kdy se mnozí snaží, budují, tvoří hodnoty a druzí jim jen závidí jejich úspěchy, případně hází klacky pod nohy svými „logickými“ argumenty. Při tom sami nikdy nic nevytvořili a aby unesli pohled na věci kolem, musejí se opíjet – někdy pýchou, jindy alkoholem.
Jeden rok končí, druhý začíná. Jaký chceme, aby byl ten nastávající. Jak se chceme cítit, když na vánoce 2014 jej budeme rekapitulovat?
Jsem přesvědčen, že většinu toho po čem toužíme, máme ve svých rukou, ve svých hlavách a srdcích.
Chceme je otevřít? Podívat se objektivně na naši dnešní realitu, společně s nejbližšími vytvořit smělé vize naší budoucnosti? Vydat se za nimi s odhodláním, připraveni dynamicky vyvažovat tlaky, které na nás budou činěny a odolávat bludičkám, svádějícím nás z cesty. Pokud ve vás doutná jiskřička naděje, pak neváhejte a rozfoukejte ji. Založte oheň a přikládejte. Až se rozhoří, budeme si moci společně užívat světla a tepla, a předávat jej dále.
Máte chuť to zkusit?
Tak pojďme začít žít přítomností! Vnímat jí v celém kontextu, učit se ji znovu plně procítit, přemýšlet o ní. Poznat co můžeme změnit a změnit to a přijmout to co nemůžeme změnit a netrápit se tím…
Přeji Vám, ale vlastně nám všem, na této cestě hodně zdaru, vzájemného porozumění a tolerance. Nejvíce se však těším, až mi o své cestě budete s nadšením vyprávět!
Váš Zdeněk Michálek
Diskuze